25. 9. 2018
Petr Váša je básník, hudebník, textař, skladatel, výtvarník, tvůrce vlastního jedinečného uměleckého stylu, který nazývá fyzické básnictví. Založil a vedl kapely Z kopce, Ošklid a A-Beat. Charakterizuje jej neustálé hledání originálních výrazových prostředků a neotřelých uměleckých postupů. Kromě své skupiny Ty Syčáci a sólových vystoupení zpívá nyní také ve skupině Jasná Páka. Petr bydlí v Bystrci a je velkým fanouškem a propagátorem zdejších krás.
S Petrem Vášou se známe dvacet let a už od začátku mě velmi udivoval svým nadšením pro Bystrc. Byl to takový nepatetický, sympatický patriotizmus. Upřímné nadšení se mu časem podařilo přenést i na mě, takže jsem si Bystrc postupně zamilovala. Teď, když jsem se poprvé v životě ocitla ve zcela nové roli a vedu kandidátku Zelené pro Bystrc do místních voleb, napadlo mě si s Petrem na téma naší městské části po letech znovu popovídat. Sešli jsme se k rozhovoru v krásném letním podvečeru pod Bystrckou lípou.
Jsi pořád ještě fanoušek Bystrce?
Ještě mě to drží, ale moje situace je trochu specifická. Hodně cestuju a posuzování města, kde člověk bydlí, je tím pádem trochu jiné, než když je pořád na jednom místě. Mám Bystrc moc rád a moc rád se sem vracím. Když se někdo zeptá, kde žiju, nebo jestli pořád bydlím v Brně, odpovídám, že žiju v Bystrci, u přehrady. Takže lidé, kteří nejsou z Brna, se tím pádem dozví, že je tu nějaká přehrada, les, ZOO a pak to na ně působí úplně jinak, mnohem atraktivněji.
Ty sis bydlení v Bystrci vybral záměrně?
Vždycky jsem chtěl žít v Brně a hodně pečlivě jsem zvažoval kde a výsledkem této úvahy byl výběr Bystrce.
Když jsem byl malé dítě, tak jsem sem s ohromným nadšením jezdil s babičkou do ZOO a na přehradu. Byla to pro mě taková pohádková krajina, mimo jiné také proto, že byla vzdálená. Dostat se do Bystrce, to byl vlastně celodenní výlet.
Později, když jsme byli studenti, tak jsme jezdili do Bystrce na pivo a taky jsme s kapelou hrávali v Kníničkách v hospodě. Když byla před revolucí nějaká kapela nepovolená, mohla tam hrát, protože to bylo dostatečně daleko.
Když jsem tady v polovině 80 let bydlel a ocitl jsem se poprvé na ulici Černého, vyděsily mě místní paneláky. Vyrůstal jsem v Masarykově čtvrti a žil jsem v zajetí klišé, že když se člověk ocitne v paneláku, je to jeho konec. To ale trvalo jen tři dny a pak jsem pochopil, že ten dětský ráj tady okolo a panelákové peklo spolu moc pěkně souvisí. Brzy jsem zjistil, že na Černého je nejlepší místo. Několikrát se mi třeba stalo, že jsem šel z hospody Letná domů, na cestě stály temné stíny, já už jsem se chystal na bitku a najednou postavy začaly bečet a já jsem pochopil, že jsou to mufloni. Ti méně zkušení chodili až ke dveřím paneláku. Na otázku: „Ty bydlíš v paneláku?“, jsem odpovídal „Ano, s muflony“.
Změnila se Bystrc nějak od té doby?
Od té doby se vzdálenost, nebo řekněme nedostupnost mého nejoblíbenějšího sídla proměnila. Vyřešila se místní doprava a zlepšila se nabídka služeb. Nenaplnily se ani ty strašlivé prognózy, že se to tu promění v nějaký industriální lunapark.
Pro mě kouzlo Bystrce spočívá ve vyvážené a jedinečné kombinaci přírody a kultury, venkovského a městského života. Krásných míst, kde člověk může žít v přírodě, nebo vzrušujících městských sídel, je spousta, ale je málo míst, kde se tohle obojí spojuje. A z míst tohohle typu, které znám, považuju Bystrc za nejlepší.
Když jsme se před lety potkali poprvé, bylo to kvůli rozhovoru pro kulturní rubriku jednoho deníku a povídali jsme si o ekologicko-psychologické opeře Lišák je lišák, kterou Petr právě dopisoval. Tehdy mě velmi zaujalo, že děj opery je částečně zasazený do Bystrce. Jak tě napadlo, zasadit děj opery právě do Bystrce?
Úvodní a závěrečná scéna se odehrává v hostinci U Šťávů ve výčepu, kde tehdy byla myslivecká výzdoba. To prostředí se mi moc líbilo. Ještě když jsem nebyl „Bystrčák“ ve studentských dobách, jsme sem s kamarády jezdili na pivo a všichni té hospodě říkali „U Šťávy“. Po letech mě hodně překvapilo, když jsem zjistil, že je to vlastní jméno majitele. Původně jsem si totiž myslel, že je to metafora, že to znamená, že tu prýští nějaký pramen, míza, že je tu pupek světa, kde prýští pramen energie.
Máš pocit, že se to představení nějak za 20 let proměnilo?
Proměnilo se nejen představení, ale i restaurace U Šťávů. Takže dnes už restaurace v původní podobě existuje jen v tomto textu.
Které místo máš v Bystrci nejraděj?
Já tady mám rád spoustu míst. Mám to rád tady pod Bystrckou lípou. Když jsem tu nedávno seděl a potřeboval jsem si přečíst něco o Shakespearovi, najednou mi došlo, že když byl William Shakespeare malý, tak ta lípa byla taky malá.
Je tady symbióza nového a historie, blízko je hrad Veveří, v době třicetileté války Bystrčtí zásobovali Brno potravinami. Na Mniší hoře byli nějací mniši. Po první světové válce do hospody U Klimešů v Údolí oddechu jezdili brněnští trampové. Můj dědeček s babičkou do stejné hospody o víkendech jezdívali tančit. Trampům to pak asi připadalo moc „masňácké“, tak posouvali své cesty dál směrem na Veverskou Bítýšku.
Kombinace přírody, města a historie je tady zcela přirozená, na rozdíl od mnoha jiných míst, kde se mi sice líbí, ale propojení těchto prvků na mě působí jako určitá moderní konstrukce.
Pro mě si byl vždycky dobrým příkladem osobní skromnosti a uměřené spotřeby. Jaký je tvůj vztah k ekologii?
Nevěřím, že by ekologie fungovala bez psychologie. Když se člověk hlásí k nějakým názorům, tak to dělá proto, že má určitou povahu, nějaké osobní nastavení, a až potom proto, že se rozhodl hlásat nějaké konkrétní názory. Mě osobně sice některé otázky až tak hluboce nezajímají, ale mám radost z toho, že se o ně zajímají jiní lidé.
Moc mě baví psát nebo kreslit, tak to nepřeháním se spotřebou. Mám pocit, že ke štěstí a pocitu naprostého naplnění mi stačí tužka a kus papíru. A taky jídlo, pití, vzduch a volný čas.
Tahle skromnost není ideová, ale je o to praktičtější. Když mám volný den, tak mě víc baví jít na procházku a zapisovat si nápady. Sednout do auta a někam jet by mně připadalo méně zábavné. Věnovat život umění je vlastně velice ekologické, když najdeš způsob jak v realitě a sám v sobě hledat inspiraci k práci, která tě naplňuje a dělá ještě radost jiným lidem, kteří jsou za to navíc ochotní zaplatit, abys měla právě na tužku, papír, jídlo a už zmíněný volný čas.
Jaký je tvůj vztah k politice?
Podle mě základním tématem není nutnost volby například mezi zelení nebo šedí, ale hledání rovnováhy. Předmětem péče by měla být rovnováha a nikoliv jedno ze dvou nebo tří partikulárních hledisek.
Například Bystrcká lípa, pod kterou právě sedíme, je symbolickým středem zdejšího přírodního fenoménu. Symbolickým středem místního kulturního fenoménu je kostel. Já mám rád obojí, kulturu i přírodu, a proto mě vlastně nejvíc zajímá cesta, která vede od jednoho ke druhému. Pro mě je tím nejdůležitějším samostatným fenoménem. Cesta, na kterou se teď díváme a která obě části spojuje a symbolicky spojuje i starou a novou Bystrc.
Vždycky, když někoho zajímá celek, tak se musí zabývat nejen dvěma prvky, ale i tím co je spojuje a vytváří mezi nimi rovnováhu. Zajímá mě hledání rovnováhy a třetích cest, což je něco úplně jiného než laciné kompromisy a opatrnictví. Nejde jen o to hledat řešení, která uspokojí každého, lepší je hledat tvůrčím způsobem nová překvapivá řešení.
Nenechat se chytit do toho dilematu, jestli park nebo parkoviště. Nezůstat u hledání jednoduchých kompromisů, ale hledat řešení, kdy všichni dostanou nějaký profit a nikdo si nepřipadá jako poražený.
Zkoušet si představit třetí řešení, které nikoho předtím nenapadlo a použít při tom představivost. Největší past spočívá v tom, že člověk zvedne ruku pro nějaké celkem dobré řešení, přitom možná za rohem se nachází nějaké skvělé řešení, jen ještě nikoho nenapadlo. Proto by člověk neměl svá myšlenková východiska považovat za samozřejmá.
S Petrem Vášou rozmlouvala Monika Šimková
